Jak to bylo s dámskými kalhotami?

Dokážete si představit svůj šatník bez kalhot? Nejspíš jen těžko. Přitom ještě před dvěma stoletími bylo v Evropě nemyslitelné, že by žena nosila cokoliv jiného než sukni. Ještě v 18. století bylo „pánské“ oblečení na ženě akceptovatelné jen na rozmařilých maškarních plesech. Když si v 1. polovině 19. století oblékla kalhoty francouzská spisovatelka George Sand, nejspíš netušila, jakou revoluci spustila. 

Důvodem byla nejen emancipace, ale i praktičnost 

V té době ženy do společnosti chodily zásadně v těžkých, objemných sukních, které značně omezovaly pohyb. I když občas kalhoty přeci jen oblékly, bylo to při sportu nebo domácích pracích, avšak pouze tak, aby zůstaly skryté zrakům veřejnosti. Vzápětí se začaly ozývat bojovnice za emancipaci žen, které kalhoty chápaly jako jeden z milníků vedoucích k rovnoprávnosti. 

První verzi dámských kalhot, které byly určené k nošení na veřejnosti, navrhla Elizabeth Smith Milllerová ze Spojených států. Oděv se skládal z volných širokých nohavic stažených u kotníků, které překrývala sukně v délce po kolena. Po několika letech se od nich ale upustilo. V čem však neuspěly umělkyně a sufražetky, to se povedlo sportovně založeným ženám, které vytlačily sport z vysokých společenských kruhů a přenesly ho do každodenního života. 

Sport už nebyl jen pro vyvolené 

Jízda na kole a plavání byly průlomové. Jelikož se v dlouhé řasené sukni cyklistika nedala provozovat bez častého zastavování a bolestivých pádů, kdy se cíp sukně zamotal do výpletů, a tehdejší dámské plavky se po nasáknutí vodou staly tak těžké, že nositelku tahaly ke dnu, pomalými krůčky začaly ženy využívat mužský šatník. 

Když přišla první světová válka, musely některé ženy začít vykonávat tehdy ještě typicky mužské práce, aby zastaly své druhy odvedené na frontu. A společně s těmito pracemi přejaly i jejich kalhoty. Opravdový zlom ale přinesla až druhá světová válka, kdy ženy začaly nohavice nosit i do společnosti a při volnočasových aktivitách.